pondělí 1. dubna 2019

Pátrání bez hranic

Ruth Dugdall, autorka knihy Má sestra a ostatní lháři, nám ve své první knize přeložené do češtiny ukáže, co se stane, když se šestnáctiletá Sam chopí nelehkého úkolu a odvážně vkročí do neznáma. Ještě vůbec netuší, co všechno ji to bude stát. S čím vším se bude potýkat, se čtenář dozví díky léčebně, do níž se dostane coby jedna z osmi dívek trpících anorexií.

Sam odmítá všechny návštěvy, nechce se s nikým vidět, nechce za žádnou cenu jíst a rozhodně o sobě nehodlá povědět víc, než je nezbytně nutné. Nepřiznává si svou nemoc a se smrtí, ke které je opravdu blízko, je už dávno smířená, chce ji … a tak vzdoruje léčbě, jak jen to jde.

Zlom nastává ve chvíli, kdy je donucena podstoupit umělou výživu a do jejího pokoje přijde psychiatr a přinese jí malou krabičku plnou fotek.

Jsou to fotky, které moc dobře zná, je na nich její rodina. Před několika měsíci její sestru někdo napadl a ona přišla o paměť, Sam se nelíbil přístup policistů ani rodičů a začala po viníkovi pátrat na vlastní pěst …

Ze začátku jde vyprávění velmi těžce, Sam navíc trpí astmatem a příběhy, které rozrušeně vypráví, jí nedělají příliš dobře. Přesto se něco stane, Sam se do svého vyprávění potopí natolik, až si uvědomí, že ten příběh chce doopravdy říct … Všechno je na ní, buď se bude snažit, a časem ji pustí domů, nebo všechno vzdá a zemře.

Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky, což ještě více přidává na autentičnosti pocitů, které dívky s poruchami příjmu potravy prožívají. Líčí naprosto věrohodně a bez jediné pochyby každodenní uvažování, vnímání světa i blízkého okolí, skrytě popisuje vše, co prožívá, a podobně tak tomu je i u ostatních dívek. Kniha by byla bezpochyby velmi zajímavá i bez detektivní zápletky, o tom jsem přesvědčena.

Je to příběh čtivý, který vám ubíhá před očima závodní rychlostí a vy hltáte dál a dál. Tím, že autorka dává nahlédnout i do života ostatních dívek, je nám nemoc přiblížena doslova případ od případu. Jazyk není nijak složitý, autorka upustila od podrobných popisů; vybrala si dvě ústřední témata: anorexii a Samin osud, kterým se plně věnuje, čehož si na knize doopravdy vážím. Žádné zbytečné odklánění se od tématu, žádné natahování, které čtenáře v závěru vlastně spíš nudí, než napíná. Ne, tady ta kniha je promyšlená, propracovaná. Někomu možná ale nesedne právě to, co mně se líbilo. Totiž že příběh vypráví šestnáctiletá dívka, čemuž odpovídá i její vyjadřování, názory a pohledy na svět, které v knize nad vším ostatním převládají.


Chvíle, kdy se dostáváme do Saminých vzpomínek, jsou vyznačeny jiným písmem, což dost usnadňuje orientaci, takže se vám nestane, že se v příběhu ztratíte.

Každý se v průběhu čtení ptáme na podobné otázky: kdo je vrah, kdo mu pomáhal, kdo jen přihlížel a co vlastně bylo skutečným popudem. Tohle ale podle mě není typický thriller, spíš náhled do duše jedné moc smutné dívky, která byla pro záchranu své sestry ochotná udělat cokoliv, ale v průběhu svého „vyšetřování“ se dozvídá další a další věci, které nikdy předtím nevěděla …

Kniha v sobě skrývá jedno pravidlo, a to že pravda se vždy ukáže. Nakonec Sam zjistí, co se stalo, a věřte mi, to by vás opravdu nenapadlo …

čtvrtek 21. února 2019

Cesta ke hvězdám, do pekla a zpět

Po několika měsících naprosté knižní absence, kdy jsem se hlavou ztrácela někde úplně jinde než mezi písmenky, jsem chtěla opravdu začít zase říkat do světa, co si myslím o knihách, ale … mám takovou zvláštní chuť se nějak vypsat, a přitom nevypsat, z toho, co jsem prožila a kam mě to dovedlo.

Víte, ono je to strašně zvláštní, jak jsou naše rozhodnutí propojena jedno s druhým a v závěru si vlastně mezi sebou podávají ruce a když se pak otočíte, zjistíte, že to mělo být přesně tak, jak to je. I když já teda v současné situaci ještě spoustě věcem nerozumím, což mě dost znepokojuje, ale něco vevnitř mi říká: „Hlavně klid.“ Tak já to teda budu dodržovat …


Klid, to je věc vzácná, pomíjivá a v dnešním světě pro mnoho z nás nereálná. Taky jsem pořád spěchala a běhala nevím kam všude jen proto, že jsem propadla něčemu, co v závěru nemá v životě žádný, ale vůbec žádný smysl.


Jsme tady jen na chvilku, a proto jsem se, bylo přesně půl jedenácté v noci, rozhodla strhnout volant na své cestě životem a jet úplně jinou cestou.


Myslím, že to v tu chvilku nikdo nečekal, protože to ze začátku byla slušná jízda do protisměru. Ale já pořád na ten plyn šlapala a šlapala, protože se říká, že když procházíte peklem, nemáte zastavovat.
Bylo to peklo, které mi vzalo chuť číst, které mi vhánělo den co den slzy do očí, sebralo mi chuť k jídlu a co hůř, chuť vůbec vstát z postele.


A to jsou pak chvíle, kdy nevíte, co se ráno dělá, že si máte jít vyčistit zuby a pak se obléct a jít do práce a být zodpovědní za to, co děláte … všechno mi to zahalila mlha a já netušila, kde je správný směr.


Hodně lidí mi říká, že kamarádi jsou na nic, že jsou to falešní lidé, kteří nejsou pro život potřeba. Já těmhle „nepotřebným“ v té době říkala lampičky.


Když byla tma, přišli, rozsvítili se právě jako ty lampičky a šli vedle mě. Nikdo z nich nemohl říct která cesta je správná, ale každý z nich se mnou šel, zkusil to, a když to nevyšlo, posvítil zase jiným směrem. Bez křiku, bez nadávek, že jsem udělala hroznou hloupost. Ne, když jsem spadla, podali mi ruku a pomohli mi na nohy. Vděční, že mám aspoň malou vůli k tomu jít. Oni byli mou vůlí. Protože byla doba, kdy jsem neviděla, neslyšela a nedokázala nijak a pro nic žít. Sytila mě jejich slova, že bude líp. A když se tomu v tu chvíli nedalo vůbec věřit, já věřila jim …


Dodnes se někdy ptám, jestli mi to strhnutí volantu za to stálo, ale ač to bylo rozhodnutí zcela šílené, cítím díky němu od začátku zvláštní svobodu. Kdybych jej neudělala, šla bych po vyšlapaných, naprosto předvídatelných kolejích a šla a šla … občas se zlobila, občas se usmála … a na konci bych vydechla s myšlenkou, jaké by to asi bylo ten volant strhnout …


No, teď to vím. Teď, když už je ze tmy před očima šero a z něj občas prosakují paprsky, můžu říct, že to byl ten nejodvážnější krok v mém životě. Když se ohlédnu dozadu, snadno si odvodím, co by bylo teď. Snadno si dokážu představit svůj život. Jenže já se rozhodla jinak a nemám sebemenší tušení, co bude zítra ani za měsíc ani za půl roku.


Zvolila jsem nejistou cestu, ale tahle nejistota mi dala do mého nitra jedno obrovské přesvědčení, ustálení, posadila a uhladila všechno, nad čím jsem pochybovala, v čem si nevěřila nebo neuměla představit. Odstranila obavy z věcí, které pro mě byly noční můrou a to je přesně ten důvod, proč tenhle článek píšu.


Chci vám říct, že žádné z našich rozhodnutí není špatné, pokud cítíme, že jej musíme, chceme udělat. Pokud se necítíme dobře v tom, v čem žijeme, pokud máme nutkání pochybovat a pořád tak nějak váhat … je potřeba něco změnit.


Od října se mi stalo tolik věcí … některé byly zlé, jiné ještě horší. Pro hodně lidí jsem teď za blbce, taky za strašnou svini a já radši ani nechci vědět za co ještě. Nikdo ale nešel ani metr v mých botách, nebyl v mých situacích a nezažil to, co já. Z tohoto důvodu druhé nesoudím, nedám na názor jiných a tiše si tvořím ten svůj, pozoruji a naslouchám …


Věřím, ne, já vím, že nejsem jediná, kdo něco takového zažil. Faktem zůstává, že člověk si ze všeho vezme zkušenost, ponaučení, prostě něco, co s ním pak jde ruku v ruce dál. Možná, že to se mnou teď nebude vůbec jednoduché, ale možná to bude taky snadnější než kdy dřív.


Svět bude vždycky plný blbců, kteří svým jednáním ublíží, a bude jim to v závěru snad i jedno. Bude tady taky spousta klacků pod nohama, kamení na cestách, ostrých zatáček a akcí, kdy prostě není čas přemýšlet jak se zachovat, ale musí se jednat hned, teď okamžitě … a až zastavíme, budeme se tlouct do hlavy a litovat, že jsme jednali zkratkovitě … bože, ne, nelitujme. Věci se vrací, ty zlé i ty dobré. Na semaforu nikdy nesvítí napořád červená a taky napořád neprší.


Někdy mě napadá, že jsem ten vytoužený klid vlastně zmuchlala do kuličky a vyhodila z okna a ještě si užívala jak plachtí k zemi ve sladké nevědomosti z toho, co mě čeká … ale ono je to dobře, že jsem to nevěděla, protože kdybych to věděla, nikdy bych do toho nešla, což by sice mělo za následek, že bych si říkala, jak jsem si uhájila pověst a zdržela se jízdy na horské dráze, ale určitě bych se na sebe nemohla podívat do zrcadla s tím, že se beru, jaká jsem, že už se nebojím … nebo teda bojím, ale ... přijímám to jako něco nezbytného. Kdo se nebjí, nebude mít tak velkou radost z toho, že překoná něco, z čeho má strach ...


Nenaučila bych se vážit si rána a horkého čaje, nikdy bych nepohladila kočky při odchodu do práce s tím, že bych si užila ty jejich heboučké kožíšky na prstech, protože ani to není samozřejmost! Nikdy bych si večer po práci nesedla na lavičku venku a nedívala se do okolí s tím, jaká je to paráda, že vidím, že slyším, že dýchám a mám z toho radost. Nezvedla bych hlavu do nebe několikrát za den jen proto, abych se podívala, jestli tam neletí letadlo.


Kdybych si vybrala klid a vyšlapanou cestu, nepoznala bych sílu přátelství, těch mých lampiček a dost možná bych časem měla taky názor, že jsou tihle lidé zbyteční. Myslím, že bych si neužívala ani jídlo, protože, věřte mi, porucha přijmu potravy vám vezme všechny důvody proč jíst. A já je teď zase konečně mám.


A, co je na tom to nejvtipnější, teď už mám, po tom všem, i ten klid. Ten skutečný, ničím nenalhávaný klid, který prostě je, sedí tady vedle mě a vrní. A víte co? Je jedno, že nevím, co bude ráno. Ať přijde cokoliv, já si to užiju. Dnes, zítra, pozítří, každý den, každý den …

neděle 18. listopadu 2018

Už nemusíš spěchat

Tak to začalo …

    Teď už se svět zastaví, kdykoliv mu o to povíš. Kdykoliv zavřeš oči, kdykoliv neuděláš další krok vpřed … stačí jen nadechnout se a stát.
    Listí ti přestane padat do vlasů, mraky na obloze ukončí pouť v dál. Jen ty a vzduch, jen ty a ticho v tobě.
    Na chvíli se zastaví celý ten pochod uvnitř, ten zázrak jménem život. A ty se bezvládně propadneš do trávy.
    Ležet na ledové zemi, zavírat oči a nevědět. Kořeny stromů tě budou tlačit do zad, ruce brzy neucítíš. Tváře ti ochabnou chladem a nepůjde se smát.
    Někdy se všechno takhle zastaví. V chladu jednoho podzimního rána zjistíš, proč jsi tady. A proč to všechno přišlo a taky kdy a že se a nedalo před tím otočit zády.



Rozhodnutí … 


    Mraky zakryly slunce, venku se i po ránu stmívá a ty vycházíš ven.
    Chtěla jsi namířit svět proti všem. Nabídnout sama sebe válce, kterou nejde vyhrát.
    Chtělas do ní jít se vztyčenou hlavou, rozhodnutá, připravená.
    A od té doby ti stačí jen pár hodin spánku a ta louka, louka, kde ožívá všechno mrtvé, kde se rodí draci a fénixové vstávají z popela. Louka, kde vidíš na celé město, kde nad tebou na chvíli vyhraje pocit, že vyhráváš. Jen do ticha někdo šeptá slova, která kupí mraky, která ti rozfoukávají sny, díky kterým najednou nevěříš a vše, co bylo tvé, se rozpadá na tisíc dílků rozfoukaných do polí.

Slova … 

„Hloupá knihomolka.“
„Naivka.“
„Ztracený snílek, neschopná přežít realitu.“
„Dost dospělá na to, abys věděla, co je skutečnost.“
„Nikdo s tebou nevydrží.“
„Nikdo tě nebude mít rád.“
„Jsi kus kamene.“
„Nenajdeš si místo na světě.“
„Umřeš sama.“

Umřeš sama. Nenajdeš své místo na světě. 

    Než jsi to slyšela, bylo všechno snadné. Zkřehlou rukou se natáhneš po stéble trávy. Zlomíš jej, jako jedna věta před pár týdny zlomila tebe.





Útěk … 

    Tenkrát jsi utíkala pryč. Ve tmě ztichlých ulic hledala pohyby stínů, které by tě vzaly za ruku a odvedly. Odvedly tě daleko odsud, do kotle všeho dění, tam, kde se životu šlape na plyn a on křičí a jeho řev exploduje do okolí.
    Ujíždíš. Každou noc se ztrácíš, přicházíš o vědomí, znovu procitáš a nic se nemění. Den co den, noc co noc … brzdy ztrácí svůj význam, chceš tomu ujet, chceš být pryč.
    Jen světla a ty a všechny věty, kterým se neschováš.
    Nezbývá nic jiného, než se rozbít o zdi, které se kolem tebe stáčí, přibližují se a svírají, svírají a svírají … až tě dočista zmáčknou a vylisují z tebe duši i srdce. Je to noční můra, která polyká všechnu tvou naději. Ten nekonečný strach, že přijdeš sama o sebe.
    Umřeš sama. Nenajdeš své místo na světě.
    Znovu natáhneš ruku, vyrveš ze země trs uschlé trávy. Je jako ty. Zelená se, když jí dají napít.       Usychá, když jí skryjí slunce.

„Závislá.“
„Naivní.“
„Zasněná.“
„Neschopná žít.“
„Nikdo tě nebude chtít.“
„Umřeš sama.“
„Knihomil.“
„Máš jen svůj svět.“
„Nenajdeš své místo na světě.“

Svět se vlní, svět mění tvary a barvy, ztrácíš vědomí, usínáš.



Pohyb ... 
 
    Na začátku toho všeho jsi běžela pro svobodu. Chytla ji do rukou a nechtěla pustit.     A přesto odmítáš jít o jediný krok dozadu.
    Nikdy se nevrátit.
    Rozbít se o zdi.
    Nekončící strach. Tráva se ti mezi prsty rozsypává jako písek, proplétá se ti dlaní a padá k zemi. A pak si toho všimneš, svět se dává do pohybu.



pátek 26. října 2018

Než si hory stoupnu proti nám





Mlčím a s písmeny na jazyku
Do řádků vkládám, co ze sebe znám
bez slibu, že víckrát nedorazím
potichu omluvím se nám

Jen litovat, to nedovedu
že cesty náhle změnily můj směr
aspoň na chvíli se usmívám
než se rozpustí náš svět
než si hory stoupnou proti nám

úterý 23. října 2018

První kroky

Co má doopravdy smysl se vytratilo neznámo kam. Zírala kolem sebe a ztrácela jasno.
Vždycky k sobě byla tvrdá, přísná na svá rozhodnutí a hodně hlídala, aby neudělala něco, co by druhým uškodilo, čím by je ranila. Nesnášela pocit viny, nesnášela, kdy jí někdo něco vyčítá a dělala, co mohla, aby se těmto situacím vyhnula.

Mohla by na sobě nosit nálepku dokonalá. Emočně stabilní, vyrovnaná … ale ve skutečnosti nebyla ani jedno z toho. Navenek to všechno sloužilo jako maska, jako dokonalé plnění všeho, co po sobě vyžadovala. Ale vždycky, když udělala rozhodnutí, které bylo v souladu s jejími zásadami, bylo všechno špatně uvnitř ní.

Ale to se mnohem lépe zabíjelo, vlastní, niterné emoce, ty nikdo neuvidí, pokud sama nebude chtít. Může se falešně usmívat do halellujah, může dělat, že se baví a mačkat ze sebe všechno to, co druzí chtějí slyšet, dokud nepadne únavou do postele a nevybrečí se potají do polštáře. Protože mezitím, co se bude přetvařovat, jí uteče to, na co tolik čeká. 

Došla už v životě docela daleko. Ale nedošla tam, kam vždycky chtěla. A dnes, dnes se rozhodla, že na to kašle. Vstala a … zarazila se. Ne, to je hloupost. Udělala krok zpět. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že se pro něco vrací.

A to bylo špatně. Vrací se. Najednou ji někdo uvnitř říkal, jak to, co dělá, vypadá DOOPRAVDY. Ne tak, jak to vidí druzí, ne tak, jak to cítí ona. Ale jak to skutečně je.

„Vracíš se?“
„Bojíš se?“
„Chceš se pořád skrývat?“
„Chceš být dokonalá?“
„Podbízíš se jim?“
„Ze strachu z vlastního selhání před druhými přicházíš sama o sebe …“


Byla z toho zdrcená. Ale najednou opravdu nevěděla, kam vlastně chtěla jít. Vždyť nikdo známý kolem nebyl. Nikdo, za kým by se mohla rozběhnout, pozdravit jej a říct: „Ahoj, jak se máš? Víš, já už nikomu kolem nebudu lhát, já už nebudu lhát ani sama sobě.“
„Já tady teď stojím taková, jaká jsem. Exponát divnosti, který brzy ubičujete za to, že si dovolil být na chvíli svůj.“
Jenže nebyl nikdo, komu by to řekla. Lidi kolem zkoušeli tancovat na večerní představení, jiní si pročítali program, aby věděli, co všechno je ještě čeká … ale ona tam nerozhodně stála a rozhlížela se kolem.

Buď bude dál žít ve strachu, že se znelíbí svými myšlenkami druhým, nebo se brzy znelíbí sama sobě. Už tak k tomu neměla daleko. Nesnášela se za to pokrytectví, které chovala k sobě i k okolí, nesnášela se za to, že zatlouká sama sebe do země kvůli okolí, kvůli klidu, proto, aby nevybočovala, aby se nehádala a hlavně, aby se všemi vycházela.

Ale nejhorší na tom všem bylo, že nevycházela sama se sebou.
Tak udělala krok vpřed a to, co před chvílí nikde neviděla, se postavilo přímo před ni. Nechápala, jak se to stalo, ale najednou ji touha vědět proč to tak je opustila. Nebylo to jedno?
Bylo to naprosto jedno.



Nic jí nebránilo, udělala další krok a po něm další a další až došla k cíli.
Cíl se usmíval od ucha k uchu a byl strašně rád, že přišla. Aspoň na chvíli. I když to nemělo žádný smysl. Byla tady. A o to šlo. Co bude dál, to je totiž úplně jedno. Už přestala mít z budoucnosti strach.

čtvrtek 18. října 2018

Hádej, hádej, panáčku …

Knižní debut britské autorky C.J.Tudor nás zavede do poklidného města Anderbury k partě dětí, kterým k životu stačí pár kamarádů, hry a balíček kříd …

Román je psán v podobném duchu, jako kniha Stephena Kinga: To. Autorka se nechala inspirovat několika motivy, z nichž zmíním hlavně pospolitost a rozbíhavost lidských vztahů nejen mezi přáteli, ale také v rodině, dále šikanu, obavy, noční můry a velmi tenkou hranici mezi skutečností a fikcí. Vše zasadila do nového příběhu a obohatila vlastními fantazijními prvky. Výsledkem je napínavý román, který své čtenáře nenechá spát.

Celým příběhem nás provází dvanáctiletý Eddie a jeho o třicet let starší já. Kapitoly se střídají, jednu chvíli jsme v době Eddieho dětství, stavíme bunkry, bojujeme proti nepřátelům a kreslíme si křídami po zemi, v druhou chvíli bojujeme s nočními můrami a nacházíme zdi pokreslené panáčky s oddělenými částmi těla.

Křídy po chvíli svého působení přestávají plnit svou původní roli a stávají se nástrojem pro zviditelnění symbolů, které s nevinnou dětskou hrou nemají skrz naskrz nic společného. Symbolika panáčků, kteří se zjevují na cestách, dovádí hlavní h
rdiny k úzkým cestám do lesů, kde za stromy číhá smrt.

Eddieho dospělé já tráví hodně času vzpomínkami, které čtenáře postupně přivedou až k traumatu, jež snaží vytěsnit ze svého života. A když už se zdá, že by zase mohlo být dobře, ozve se jeho starý přítel a věci, které byly kdysi zameteny pod koberec, znovu ožívají.

A právě u vzpomínek bych se ráda na chvíli zastavila. Dost často se totiž stává, že takové střídání minulosti s přítomností působí zmateně. Není to ale případ Kříďáka. C.J.Tudor vytvořila celistvý, na sebe navazující text, který žádný dojem chaosu nevyvolává.

V Kříďákovi nalezneme spleť nesmírně zajímavých postav dohromady tvořících barevnou směs různých charakterů, kdy každý z nich sehrává nezastupitelnou roli. Navíc ve spolupráci s prostředím, které C.J.Tudor vytvořila, sklouzne čtenář mezi řádky a bude všechno prožívat takřka na vlastní kůži.

Příjemným oživením byly dialogy. Eddie už coby dítě vyniká ve více či méně ironických poznámkách, které ostatně neucházejí ani dalším postavám. Postavy jsou uvěřitelné a vystupují se vším, co k nim v rámci jejich věku patří.


Atmosféra knihy se rozbíhá a zase stmeluje, autorka umí úderně rozrazit klid a pohodu, která zrovna převládá. Nezachází do zbytečných slepých uliček a po lžičkách rozmotává klubko nejasností.

Autorka do své knihy zahrnula strach, pocit viny, křivdu, víru, šikanu i přátelství, a to vše v dokonale vyváženém poměru. Kniha není na začátku lepší než na jejím konci. Je pořád stejně dobrá, jen s jednou chybou – za poslední stranou už nenásleduje další.


středa 17. října 2018

Mezi řádky

Ahoj,

    jmenuješ se ty. A já jsem Rozárka. A teď mlčím. Chtěla bych ti něco říct, ale nevím, jak to mám udělat.

    Jediné, co bych si přála je, aby sis mohl sáhnout někam dovnitř mé hlavy a všechna slova, co neumím vyslovit, jednoduše vytáhl ven.

    Ale to se nestane. Protože takové věci nepatří do našeho světa. Možná by to zvládli někde, kde fungují kouzla, kde se emoce slévají a odlévají, kde se pěstují kytky pravdomluvnosti … ale na tohle ten náš svět asi nikdy nedosáhne.

    A tak mi nezbývá nic jiného než promluvit. Je to skoro směšné, víš. Protože ty netušíš, že ti v tuto chvíli píšu dopis, a i kdyby sis jej přečetl, neměl bys ani páru o tom, od koho je. A ono je to vlastně dobře. Takto mám pořád naději, že třeba jednou …

    Svět, ve kterém tě potkávám, by se dal popsat jako pár zdí, v němž je ukrytých tisíce světů. A každý z nich má vlastní příběh a v něm akci, smutek, štěstí, lásku, žal, zradu, válku, mír a … a to je hodně podobné skutečnosti.

     Žiješ život a já nevím jaký. Netuším, odkud jsi, co máš rád k snídani, ani jestli tě třeba baví stolní hry. Nevím, jestli máš rád omáčky nebo radši kus masa, jestli máš radši moře než hory, kdy chodíš spát ani co vidíš za zavřenými víčky, když sníš.

    A už vůbec netušíš, jak to mám já. A já bych to tolik chtěla poznat. Vím o tobě jen to, co vidím, a snažím se číst mezi řádky, protože já miluju knihy a ty jsi jedna bezedná, nekonečná kniha, kterou bych jednou chtěla otevřít a zírat do ní navěky.

    Poznat tvé písmo, dočíst se, co ti přes den dělá radost a čím se trápíš. Chtěla bych být vším, čeho se dotýkáš. A nejde to zastavit, nejde před tím utéct, nejde to v sobě zakopat. Pokaždé tě totiž někde potkám a nemůžu nic udělat. Jen mít radost, žes mě pozdravil, že ses na něco zeptal nebo prostě pouze prošel kolem, protože to je tak vše, co se může stát. Já to vím, ale přesto to musím všechno dostat ven. Na papír.

 A ten papír pak pošlu do nebe, aby to všichni nahoře věděli. Hodím ho z okna, pošlu ke hvězdám, a je mi jedno, jestli jsem jen naivní snílek, je mi jedno, jak to kdo vidí. Protože to je to jediné, co si přeji.

    Ne, nejsem Taťána, nejsem ani žádný kdoví jaký řečník a podle všeho jsem se právě zbláznila. Ale nikdy, nikdy v životě jsem po nikom a po ničem netoužila víc než po tobě.

    I kdyby věci neměly smysl, i kdyby to všechno bylo jenom jednou v životě, dala bych všechno za tu chvíli, kdy mě chytneš za ruku, kdy se na mě podíváš.
     Stojím daleko od tvého života, nemám v něm žádnou roli, já to vím. Vím o tom, jak je tohle všechno hloupé, pošetilé a naivní a dalších tisíc slov o tom, jak je tohle celé špatně … ale ani těch tisíc slov by nezastavilo mou touhu zastavit se u tebe v náručí.



Kontaktní formulář

Název

E-mail *

Vzkaz *